Rudolf Pokorný

Literární tvorba

 

Glosa: Zákon o domácím násilí

Fejeton: Peníze

Básně: výběr básní ze sbírky Bukowskiho jsem nepíchal

Filmová povídka: Probuzení

Filmový scénář: Strach (ukázka)

 

ZPĚT DO MENU


 

Glosa: Zákon o domácím násilí

 

Domácí násilníci mějte se na pozoru! Poslanci totiž před pár dny schválili zákon, který násilí mezi partnery  zařazuje mezi trestné činy a domácí násilníci tak budou moci jít do vězení až na osm let. Hezký to počin z parlamentu, jen se obávám, že dojde k jeho zneužití. Už to slyším: „Ráda bych na manžela podala účelové trestní oznámení, důvod: vyřizování sporů v rodině“. No uvidíme jak to dopadne, neboť některé zákony s dobrým úmyslem se na konec ve zlé obrátily. A jedna perlička na závěr: podle poslanců existuje ale i nemálo mužů, kteří jsou domácímu násilí od svých žen vystaveni rovněž. Hmm… Tak nevím, zda páni poslanci tuto informaci získali z vlastní zkušenosti, ale jedno je jisté, pokud se muž nechá mlátit dřevěnou vařečkou na jídlo, tak netřeba ho litovat, neb chlap to jistě není…

 

 

[ nahoru ]


 

 

Fejeton: Peníze

 

Peníze, co to vlastně jsou ty peníze? Každý je používá a přitom většinou nelehko se získávají. Někdo kvůli nim dokonce celý měsíc venku v zimě tvrdě pracuje, mozole na rukou a krumpáčem rozbíjí zemi. Dobře, vidím že mě teď máte za blázna. Nebojte se, taky vím, že se jedná o platidlo, jen se chci na to trošku jinak kouknout…

  Vemte si třeba takového domorodce. Když bych mu dal tisícovku se slovy: „Kup si člověče na sebe něco značkovýho!“ Co udělá? Buď s dětským úsměvem tento „cenný“ dar použije k rozdělání ohníčku a ohřevu ručiček a nožiček, nebo jako hygienickou pomůcku k očistě po své vykonané potřebě. Ale proč chodit pro příklady až tak daleko, nemusí to být domorodec, stačí můj kamarád. Nedávno mu povídám: „Tak si hele představ, vyměnil jsem Boženku Němcovou za dva Amose Komenský a jednoho Káju čtvrtého, chápeš?“ No nechápal to a tak jsem pokračoval: „To je jako v tom testu IQ, zapoj prostě mozkový závity. Zopakuju ti to. Vyměnil jsem… Už víš, jak to myslím? Měřím ti čas!“ Zklamal mě. Jeho čas byl nehodnocen, nechal se totiž poddat a přiznal, že ani nevěděl, co je na té které bankovce za ksicht.

  Proč vám to vlastně povídám? Já jen, aby jste ty peníze nebrali zas až tak vážně, vždyť je to vlastně jen takový papírek s obrázkem. Tak až příště budete u kasy platit, vzpomeňte si na mě a řekněte si, že na tom nejste tak špatně, neboť za jednoho Palackýho můžete mít několik učitelů národů a Karlů dokonce ještě víc!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[ nahoru ]


 

 

 

Básně: výběr ze sbírky Bukowskiho jsem nepíchal

 

Zamilovaná kurva

 

Zavolal jsem na inzerát,

chtěl jsem vědět, jaký to je za prachy.

Čtvrt hodiny za pět kil je fajn,

navíc v bytě, dala mi adresu.

Objednaný na pátou, přijel jsem tam na kole.

„Ježíš promiň, zákazník si připlatil,

počkáš na mě hodinu?“

 

Vyšla stará-tlustá z baráku:

„Jdeme spolu na pivo!“

Její kolegyně, co mě měla zabavit.

Chlastali jsme a já se jí pořád na ní ptal.

Prý pohledná, dvacet osm, nymfomanka,

nebudu zklamán.

„A má přítele?“ zajímalo mě.

„Má. Moc ho miluje.“

„Jemu to nevadí?“

„On to neví.“

 

Pak jsem ji prcal,

přes kondom,

ksakru, nemám rád gumu!

Nemohl jsem se udělat, bába se přidala.

Za jedny prachy jsem měl hodinu,

byly smutný, ale já vydělal.

Jak zvláštní je ten sex bez lásky.

Při odchodu mi dovolila polibek na tvář,

byla to zamilovaná kurva.

 

 

Bukowskiho jsem nepíchal

 

Ležím a poslouchám Requiem,

čas utíká pomalu, ale jistě,

v posteli jsem sám, jenom kočka mi olizuje nohu,

přítelkyně je pryč, je to prostě minulost.

Ještě nedávno jsem s ní seděl v jedné hospodě,

šli jsme pít, protože nechtěla mít sex,

pivo mi leželo na stole a ten stůl věděl víc než já.

Přišel tam jeden týpek, znal ji,

pořád do ní hučel nějaký nesmysly,

prý že by nevěřil, čeho je schopná,

„Nech jí na pokoji,“ povídám mu „co bylo bylo,“

byl jsem chytrej.

Pár dní nato se dovídám, že tam oprcala celou hospodu,

měla potom s NÍ problémy, ale to už jsem jí neviděl,

odletěla do Anglie a já tu teď hladím kočku,

je dobře, že aspoň já nemám tu kapavku.

  

 

Vyhoněný den

 

V pondělí já utahaný přišel z práce,

celý mokrý, protože venku pršelo,

ani jsem si nesundal bundu, rovnou šel do kuchyně a otevřel lednici,

nic v ní nebylo.

 

Můj pohled pak spočinul ve dřezu,

tam hora nádobí jenž nemá konce,

„Umyju to v sobotu“ povídám a zhasnul světla, abych to neviděl,

život je krutej.

 

Z nudy jsem se podíval z okna,

kapky deště stékaly po skle,

vítr trhal stromy a hřměly blesky jak počátek konce světa,

bylo dost hnusně.

 

Pustil jsem bednu a čuměl na zprávy.

 

Říkaj, že přibývá víc sebevražd,

první den v týdnu jich je údajně nejvíc,

člověk má totiž přes víkend čas si ujasnit, co chce v pondělí udělat jako první.

Jsem pozitivně naladěn.

 

Stává se to prý národním koníčkem,

hodnotí a cení se ti vynalézavý,

třeba jako ten chlapík, co si doma udělal elektrické křeslo

a pak se popravil.

 

Vypnul jsem bednu, jsou tam jen píčoviny.

 

Byl to fakt zatraceně zkurvenej den,

lehl jsem si do postele, zavřel oči a vyhonil si ho.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

[ nahoru ]


 

 

 

 

Filmová povídka: Probuzení

 

Byl večer. Seděli jsme v našem obývacím pokoji v křesle a já neměl ještě vůbec potuchy, co se mi za pár hodin stane. Den proběhl zatím jako každý jiný den – monotónně. Venku se již setmělo a nudil jsem se. Proč musíme koukat na tak pokleslý pořad v televizi?
  Zadíval jsem se na svoji ženu a pronesl jsem otráveně: „Mě už nebaví pořád jen čumět na tu bednu, Kathy. Jak se proboha dokážeš na to furt koukat? Vždyť je to pořád dokola.“
  „Je to moc zábavné,“ pronesla s úsměvem. „Podívej, ten člověk vpravo má v banku přes dvanáct tisíc dolarů! Hrozně bych mu přála, aby ten obnos vyhrál.“

  Nenechal jsem se unést jejím nadšením a se zvýšeným tónem v hlase jsem pokračoval: „Poslouchej, já nechci stále jen koukat na lidi co vyhrávají milióny, když přitom já nemám nic! Celý život jsem dřel na šachtě jako mezek a výsledek? Beru ubohý důchod a mám nemocné srdce…“

  „No jo no, tak už toho nech,“ přerušila ho Kathy. „Nemám teď na ty tvoje kecy náladu. Jdu si udělat kafe, nechceš taky, Mitchi?“

  „Ne, nechci! Víš moc dobře, že mám vysoký tlak a kafe nemůžu. Přines mi radši sodovku, zapiji si léky!“

 Tu sodovku mi opravdu přinesla a dokonce jí to ani moc dlouho netrvalo. Zapil jsem si svoje prášky, roztáhl se po křesle a pronesl jsem vesele: „Možná, že už mi zdraví tak neslouží jako dřív, ale sílu mám pořád ještě velkou. Včera jsem si s chlapama v hospodě jen tak z legrace dával páku a hádej kdo vyhrál?“

  „Ty fakt nemáš rozum,“ rozzlobila se Kathy. „Na stará kolena hraješ v hospodě páku? Zbláznil ses? Měl by ses šetřit, tu hospodu ti asi zarazím. Víš moc dobře, že ti doktor nařídil nedělat nic těžkého!“

  „A co mám podle tebe jako jiného dělat? To mám stále sedět doma na prdeli jako ty? Vždyť já už skoro vůbec nikam nechodím!“ odmlčel jsem se a pak jsem vítězoslavně dodal: „Abys věděla, tak jsem v té páce vyhrál. Jó, stále mám sílu jako býk. Vždyť jsem taky zamlada dělal vzpěrače ne?“
  Začal jsem se hlasitě smát, pak mě ale bolest v hrudníku ze smíchu vytrhla, já se chytil za srdce a hodil ten svůj kamenný obličej na Kathy. Ta se ke mně starostlivě sklonila, chytla mě za ruku a ustrašeně zvolala: „Co je ti proboha, snad ne další infarkt?“

  „Už je to dobrý, to nic,“ zachraptěl jsem a chvějícím se hlasem dodal: „Hele, já si jdu radši lehnout."

  „Jsi si jistý, nemám raději zavolat pohotovost?“ zeptala se Kathy.
  „Ne, to je fakt dobrý, lásko,“ potichu a s citem odvětil Mitch. „Opravdu mi nic není. Jenom se mi udělalo nevolno, ale už to přešlo. Jdu si lehnout, jsem nějaký unavený…“

  Kathy se na mě nedůvěřivě zadívala, pak mi pustila ruku a odsekla: „Jak tedy myslíš, je to tvoje zdraví. Shlédnu si ten pořad a pak jdu za tebou. Vyhřej mi zatím postel. Dobrou Mitchi!“

  Už jsem jí na pozdrav neodpověděl. Lehl jsem si do postele, ruce si položil na hrudník a pronesl nahlas: „Dneska mi opravdu není dobře, bude lépe, když to přespím. Je na mě naštvaná a vůbec se ji nedivím. Nemůžu za to, už od dětství nemám rád doktory, mám z nich prostě strach. To je tím zážitkem z dětství… Proč jsem to přežil jenom já?“

  Zavřel jsem oči a náhle se mi ta tragedie opět zjevila. Viděl jsem nabourané auto, kapající krev, tváře mých mrtvých rodičů a lidi v bílých pláštích. Byl jsem schoulen do klubíčka na zadním sedadle našeho vozu. Slyšel jsem sirény a také tlukot lidského srdce. Tlouklo nepravidelně a velmi tiše, až nakonec úplně utichlo.

Náhle jsem stál nahý v tunelu a nohy měl po kolena ve studené vodě. Všude byla jen tma a zima. Hrozivě burácivý zvuk se rozléhal po okolí. Snad nějaký stroj, ale každopádně byl hodně blízko. Vystrašilo mě to a vydal jsem se raději vpřed.V dálce byl vidět malý světelný bod.
  „Jsem asi v nějaké kanalizaci a tam bude jistě východ,“ zamručel jsem si pro sebe. „Jak jsem se sem ale, proboha, dostal?“

  Ohmatával jsem stěny, abych na některou náhodou nenarazil a šel jsem stále kupředu. Přidal jsem do kroku, ale po kolena ve vodě se moc pohybovat nedá. Čím jsem se blížil víc ke světelnému bodu, tím bylo stále méně a méně slyšet ten burácivý zvuk a k mému velkému překvapení klesala i hladina vody.
  Po určité době zvuk zcela ustál a rozprostřelo se hrobové ticho. Nemusel jsem již ohmatávat stěny, neboť světlo je jasně osvětlovalo. Voda mi smáčela už jen prsty na nohou. Bylo horko, já byl celý zpocený a z vody stoupala pára. Rozběhl jsem se ke světlu a to bylo tak jasné, že z toho až bolely oči. Dostal jsem se na konec tunelu a vstoupil do oslnivého světla…

  Zpočátku jsem skoro nic neviděl, ale potom si oči na ten jas přivykly. Začaly se mi rýsovat obrysy okolí a já si uvědomil, že jsem se ocitl ve veliké místnosti. Nalevo ode mě stála obrovská plochá obrazovka. Byla tak velká, že tu zabírala celou jednu stěnu a něco se na ní promítalo. Zadíval jsem se tedy pozorněji. Co to může být? Ptal jsem se sám sebe. Vidím tam živou kulatou věc vznášející se v tekutině. Něco podobného jsem myslím kdysi zahlédl v jakémsi dokumentu. Ach ano, vzpomínám si, bylo to embryo! Naproti mě dále stál dlouhý panel s tlačítky a světýlky. Skoro všechna světýlka byla zelená, jen jedno jediné ne, bylo totiž červené. Přestal jsem si jich všímat, neboť jsem se zadíval napravo, kde stála asi nejzajímavější věc, jakou jsem kdy viděl. Asi to bylo křeslo, ale nepodobalo se žádným křeslům, jenž jsem z dřívějška znal. Bylo totiž celé zelené, jakoby z tekuté gumy a kapal z něho sliz. Vybíhaly z něho různé kabely a celek působil až organickým dojmem. Nad křeslem visel chobot a kroutil se jak had. Začal jsem mít obavy, vůbec jsem neměl chuť se k tomu přibližovat. Už jsem se chtěl dát na útěk, když v tom na mě promluvil něčí neutrální hlas: „VÍTEJ ZPĚT ČLOVĚČE.“

  Hrozně mě to vylekalo. Díval jsem se kolem dokola, abych zjistil kdo to na mě promluvil, ale nikoho jsem neviděl. Přišlo mi, jakoby se ten hlas ozval z toho křesla…
  „Kkkdo sssteéé a kkkde ttto sem?“ zakoktal jsem.
  „TO NENÍ PODSTATNÉ, HLAVNĚ ŽE TU JSI. POJĎ BLÍŽ A POSAĎ SE!“ odpověděl hlas z chobotu.

  „Na tu věc si nikdy nesednu!“ zakřičel jsem a dal se na zběsilý útěk. Nedoběhl jsem však daleko a těsně před vchodem mě začala něčí síla tlačit směrem ke křeslu. Bylo to jako vítr a nedalo se tomu odolat. Doslova mě to nadzvedlo nad zem a obrovskou rychlostí přilepilo na křeslo. Připadal jsem si jako v lepidle, ruce přitisknuté na opěrátka a nemohl jsem je vůbec odtrhnout.

  „Co ode mě chcete? Pusťte mě!“ zakřičel jsem a začal se škubat.

  „POŘÁD TY SAMÉ OTÁZKY, NUDÍŠ MĚ. ALE DOBRÁ, ŘEKNU TI TEDY CO SE TU DĚJE, MITCHI.“ řekl hlas.
  „Jak to, že znáte moje jméno?“ zvolal jsem udiveně. „Jak jsem se sem zatraceně dostal?!“
  „TOTO JE TVŮJ DOMOV“ ozvalo se z chobotu. „A MITCH NENÍ TVÉ PRAVÉ JMÉNO. JMENUJEŠ SE 24KL56UJK215TG6. TAK SE TOTIŽ JMENUJE TVOJE DUŠE.“
  „Duše?“ zeptal jsem se udiveně. „Nechápu. Proboha, kde to jsem?“
  „PROBOHA?“ zasmál se hlas. „ANO, S BOHEM TO MÁ NĚCO SPOLEČNÉHO, NENÍ VŠAK TAKOVÝ, JAK HO NA ZEMI CHÁPETE. JSEŠ DOMA. KAŽDÁ DUŠE MÁ SVŮJ DOMOV. EXISTUJE NEKONEČNĚ TAKOVÝCH TUNELŮ A PRÁVĚ JSI JEDNÍM ZASE PROŠEL. ZÁMĚRNĚ NEŘÍKAM DNES PROŠEL, NEBOŤ TADY NEEXISTUJE ČAS. VŠE JE ZDE RELATIVNÍ.“

  „Duše, Bůh, čas?“ povídám ohromeně. „Jsem snad mrtvý?“
  „TVÁ TĚLESNÁ SCHRÁNKA ANO,“ odpověděl hlas. „DUŠE JE VŠAK VĚČNÁ. ZEMŘELS VE SPÁNKU. OPRAVDU KRÁSNÁ SMRT, ZATÍM NEJLEPŠÍ JAKOU JSI KDY MĚL.“
  „Jsem tedy mrtev,“ pravil jsem smutně. „Ale co Kathy? A co bude se mnou?“
  „JAK JSTE VY DUŠE NA SOBĚ ZÁVISLÉ.“ ironicky řekl hlas. „TAKÉ JE TO JEN DUŠE CO MÁ SVŮJ DOMOV. MOŽNÁ ŽE UŽ JAKO KATHY NEŽIJE, ČI TŘEBA SE JEŠTĚ ANI NENARODILA… A CO BUDE S TEBOU? TO EMBRIO ČEKÁ NA TVOJI DUŠI!“
  Zadíval jsem se na tu velkou obrazovku a zeptal jsem se prosebně: „Nedá se to všechno vrátit, znovu žít a být u své milované Kathy?“
  „ANO, JE MOŽNOST TO VRÁTIT. STAČÍ JEN ZMÁČKNOUT TO ČERVENÉ TLAČÍTKO NA HLAVNÍM PANELU.“ odpověděl hlas. „EMBRYO VŠAK JIŽ ČEKÁ.“
  „Proč to tak musí být?“ zeptal jsem se nechápavě. „Proč se tohle všechno děje?“
  „JE TO JEN TAKOVÁ HRA.“ ozvalo se z chobotu. „DUŠE SE UČÍ NA ZÁKLADĚ ŽIVOTNÍCH PROŽITKŮ. NESMÍ BÝT ALE VÁZÁNA NA SVÉ MINULÉ ŽIVOTY, MOHLO BY JI TO UBLÍŽIT. PROTO SI TEĎ VEZMU TVOU PAMĚT A NÁSLEDNĚ PŘEDÁM DO PROCESU HMOTNÉ EXISTENCE…“

  „Néééééé.“ zakřičel jsem. „Já nechciiii!!!!“

  Ale v tom se už kroutící chobot jenž byl nade mnou, přitiskl na temeno hlavy a já ucítil hroznou bolest. Začal jsem sebou škubat a vynaložil všechnu sílu, abych se dostal z toho zpropadeného křesla. Ta bolest se nedala přemoci, bylo to jako kdyby mi něco žralo mozek. Urputnou silou se mi podařilo odtrhnout obě ruce z opěradla. Sevřel jsem dlaněmi chobot a snažil jsem se ho dostat z hlavy pryč. Nakonec se mi to přeci jen podařilo a byl jsem rád, že se chobot již dále nesnažil na mě přitisknout. Ve mdlobách a přilepen ke křeslu jsem civěl na velké embryo, jenž bylo na obrazovce. Náhle jsem se zadíval na sebe a zjistil jsem, že se mé tělo rozpouští do toho podivného křesla. Připadal jsem si jako v kyselině, ale vůbec nic necítil…


  V potemnělé místnosti seděli tři lidé. Muž, žena a na sklopeném lehátku malá holčička.
  „Teď budu, Sarah, počítat od jedné do pěti…“ řekl muž holčičce. „Až se dostanu na tři, zavřeš oči a ocitneš se v příjemném, pohodlném, hlubokém a uvolněném spánku. Jeden … tvoje víčka jsou těžká…Dva… Teď si představ závaží na tvých očních víčkách, které je dělají těžší a těžší... Tři … dál do hloubky…“

  Sarah mezitím zavřela oči a začala dlouze a pravidelně dýchat.

  „Čtyři… Tvým tělem probíhá vlna uvolnění…Stále dál … padáš stále hlouběji…“

  „Pět … vzdaluješ se... Nyní se nacházíš v uvolněném stavu hypnózy.“ pravil muž. „Jak se cítíš?“

  „Jako … nic.“ odpověděla Sarah.

  „Dobře a teď chci, aby ses vrátila v čase.“ řekl muž. „Vyvolej zpět první zážitky, které si pamatuješ. Co vidíš?“

  „Vidím … tmu.“ odpověděla Sarah. „Něco mi leží na zádech. Mám málo místa a tlačí mě to…“

  „Dobře a jak se teď cítíš? Slyšíš něco?“ zeptal se muž.

  „Bolí mě celé tělo. Slyším pláč a něčí tlukot srdce...náhle ustal… Bojím se… Kape mi něco na hlavu, smrdí to jak krev… Někdo vytrhl dveře a světlo z baterky mi svítí do tváře… Vytahují mě ven a já zjišťuji, že jsem byl v autě. Jsem celý od krve… Vidím muže v bílých pláštích… Ach néééééé!“

  „Dobře, teď se uklidníš.“ pravil klidně muž. „Posuneme se v čase. Kde jsi?“

  „Sedím v obývacím pokoji a držím v ruce léky…“ řekla Sarah.

  „Jsi tam sama, nebo tam je ještě někdo?“ zeptal se muž.

  „Ach ano… Jsem tu s Kathy. Zase jsem ji naštval a mrzí mě to, neboť ji mám moc rád.“ odpověděla Sarah. „Nebylo mi nějak dobře a šel jsem si lehnout…“

  „Kdo je Kathy? Jak se jmenuješ?“ opět se zeptal muž.

  „Áách… Jsem v nějakém tunelu.“ náhle vykřikla Sarah. „Vodu mám po kolena. Ten zvuk, ten zvuk… Utíkám… Vidím velké světlo… Něco po mě chce… Na tu věc si nikdy nesednu! Néééééé… Já nechciiii!!!!“

  „Teď se uklidni, Sarah. Budu počítat zpátky.“ řekl muž. „Až skončím, tak se budeš cítit odpočatá. Pět… Začínáš se probouzet … čtyři … jsi čilejší … tři, ještě víc čilejší … dva, budíš se, jedna.“

  „Kdy začneme s tou hypnózou, pane doktore?“ zeptala se již probuzená Sarah.

  „Už jsme skončili.“ opáčil s úsměvem psycholog. „Teď si jdi sednout do čekárny a já si ještě o něčem promluvím s tvoji maminkou. Bude to jen chvilička.“

  Po tom co dívka odešla, se doktor otočil k ženě, jenž seděla celou tu dobu mlčíc vedle něho a s vážnou tváří pronesl: „Tak, paní Boylová, ta vaše dcera je pro mě docela záhadou. Já nejsem dětský psycholog, byly jste u něj?“

  „Ano, byly.“ ihned reagovala paní Boylová. „Ale moc nám nepomohl. Řekl, že u dětí je tento stav normální. Mají prý v tomto věku bujnou fantazii a občas nedokáží rozeznat fikci od reality. Mě se to ale nezdá, Sarah to občas opravdu přehání. Nevím, zda příčinou jejích vidin není nějaká neurotická porucha nebo tak. Víte, je to moje jediné dítě, nemohla jsem dlouho mít děti a až ve čtyřiceti dvou letech jsem otěhotněla… Dostala jsem na vás kontakt. Údajně jste nejlepší, tak jsem se vás rozhodna navštívit.“

  „Ehm… Dobře.“ usmál se doktor. „Můžete mi popsat její neobvyklé chování? Jaké že má vaše dcera vidiny?“

  „Víte, u nás v domě bydlí o dvě patra výše jedna sousedka, jmenuje se paní Woodová…“ řekla paní Boylová. „A naše dcera je už od narození k tomu patru … já nevím, jak bych to řekla … no prostě přitahována. Jednou v noci si ve spánku Sarah otevřela naše vchodové dveře, šla o dvě patra nahoru a zvonila na tu sousedku s tím, že chce jít domů. Byl to hrozný trapas a my jsme se pak té paní s manželem hrozně omlouvali. Bydlí sama, je to vdova. Manžel jí zemřel před sedmi roky, jmenoval se Mitch. Naše dcera ji něco řekla a hrozně ji tím vystrašila…“

  „Co jí Sarah řekla?“ zeptal se psycholog.

  „To nevím.“ odpověděla paní Boylová. „Dcera si to nepamatuje, byla jak náměsíčná a Kathy Woodová nám to nechce říci…“

  „Říkáte Kathy Woodová?“ udivil se doktor.

  „No ano, tak se celým jménem ta sousedka jmenuje.“ řekla paní Boylová.

  „Podivné…“ zamyšleně pronesl doktor. „Když byla vaše dcera v hypnóze, tak se zmínila o nějaké Kathy. Navíc mluví v mužském rodě. Mohlo by se jednat o mnohočetnou osobnost neboli rozdělenou mysl. Mívá tyto stavy často?“

  „Poslední dobou stále častěji.“ odpověděla paní Boylová. „Také se jí stává, že říká věci, jenž se jí nemohli stát. Občas mívá pocit, že tu věc nebo místo už někdy viděla, přestože ví, že ji vidí poprvé… A pak ty její vidiny! Měli jsme v obývacím pokoji takové veliké zelené křeslo, barvou se nám hodilo ke koberci a museli jsme ho dát pryč, neboť Sarah měla z něho od narození strach. Říkala, že ji chce sníst a měla z toho křesla doslova hysterické záchvaty…“

  „Zajímavé, opravdu zajímavé.“ řekl doktor. „Také by mohlo jít o dětskou schizofrenii, to se ale nedá určit z jednoho sezení. Kdysi se tento stav jednoznačně vysvětloval tak, že do těla vstoupili zlí duchové – říkalo se tomu posedlost. V současnosti se k této hypotéze hlásí jen málo lidí. Jiné možné vysvětlení je biochemická abnormalita, která postihuje některé mozkové neuropřenašeče, zejména dopamin. Co se týče pocitu již viděného, tomu se říká déjà vu. Je to náhlé, silné, ale mylné přesvědčení, že něco, co se stalo dříve, se odehrává znovu. Je možné, že se jedná o vzpomínku na nějaký vytěsněný sen nebo fantazii. Málokdo z těch, kdo déjà vu zažili, ale s tímto vysvětlením souhlasí. Podstatou problému by podle některých lidí nemuselo být potvrzení minulosti, ale popření přítomnosti. Každopádně je vaše dcera pro mě záhadou a rád bych vás viděl na další návštěvě.“

  Paní Boylová si tedy s doktorem domluvila další schůzku, vyzvedla v čekárně dceru a odešla.
 

Bylo zrovna krásné teplé počasí. Venku svítilo slunce a na nebi nebyl ani jeden mráček. Sarah šla s matkou domů pěšky. Držela se za ruku a zdálo se, že se ani nemůže v tak krásném počasí nic ošklivého stát. Ty nejhorší dny však přicházejí v tu nejméně očekávanou dobu. Ve chvíli, kdy stáli na přechodu se náhle Sarah z ruky vytrhla, zahlédla nějakou osobu na druhé straně vozovky a rozběhla se k ní. Matka již dceru nestihla zachytit, ta běžela stále dál a hulákala: „Kathy, to je Kathy!“ Sarah už k té osobě nedoběhla, narazilo na ní auto, které se přiřítilo po silnici zprava. Zůstala ležet na chodníku, celá od krve, její tep slábnul, až nakonec ustal. Zemřela.

Stála v tunelu, nohy měla ve studené vodě a třásla se zimou. Bylo slyšet burácivý zvuk. Sarah vykřikla: „To už jsem někdy slyšela!“. V dálce zahlédla světlo, překonala strach a běžela stále dál a dál, blíže ke světlu. Její rychlost nabírala na intenzitě a Sarah běžela, co ji síly stačily. Světlo se stále více zvětšovalo a Sarah se dostala na konec tunelu. Vběhla do silně osvětlené místnosti a ještě než si její oči stačily na ten jas přivyknout, prstem si předem ukazovala, co zde uvidí.
  „Nalevo je obrovská obrazovka, naproti panel s tlačítky a napravo ta příčina všech mých problémů.“ pronesla překvapeně. „Ne, tam se nesmím přibližovat!“
  „VÍTEJ ZPĚT ČLOVĚČE.“ promluvil hlas.
  Děvče se klepalo strachy a potichu si pro sebe opakovalo: „Neposlouchej ten hlas, neposlouchej ho!“ „POJĎ BLÍŽ A POSAĎ SE!“ řekl ten hrozivý hlas. Sarah se rozhlédla a spatřila tu
slizkou zelenou věc, co tak často vídala ve svých snech a kvůli které se ve strachu probouzela.
  „Néééééé, já nechciiii!!!!“ zakřičela Sarah. V mysli se jí promítly vzpomínky na přitisknutý chobot a na urputnou bolest, která potom následovala. Uvědomila si, co kdysi říkal ten hlas a v hlavě ji znělo: „JE MOŽNOST TO VRÁTIT, STAČÍ JEN ZMÁČKNOUT ČERVENÉ TLAČÍTKO…“ Bez váhání se rozběhla naproti k panelu…

  „NÉÉÉ! TO NESMÍŠ!“ zakřičel hlas. V místnosti se zvedl vítr a Sáře začaly vlát vlasy. U hlavního panelu ji neznámá síla nadzvedla nad zem. Naštěstí se rukou chytla kusu sloupu a zatímco jí něco chtělo vcucnout jako vysavač, Sarah zmáčkla červené tlačítko!

„Nééééé!“ zakřičel jsem a celý zpocený probudil Kathy spící vedle mě.
  „Co je, Mitchy?“ řekla rozespale Kathy a rozsvítila lampičku.

  „Stalo se mi něco hrozného…!“ vyprávěl jsem šokovaně. Byl jsem celý červený a chvěl se mi strachem hlas.

  „Vůbec ti nerozumím. Koho že jsi v tom snu viděl?“ zeptala se již probuzená Kathy.

  „ …byla tam naše sousedka Boylová, ta co bydlí dvě patra nad námi…“ řekl jsem zhluboka.

  „Jo tááá…“ zasmála se Kathy. „Když už o ní mluvíš, tak ti na ni musím něco říct. Včera jsem se s ní dala před obchodem do řeči a prý má pozitivní těhotenský test. Vypadá to, že bude těhotná!“

 

[ nahoru ]


 

 

Filmový scénář: Strach (ukázka)

 

               SCÉNA 01. HŘBITOV


               OBRAZ 001 - EXT. C 

               Záběr na hřbitovní kostelík. 


               OBRAZ 002 - EXT. C

               Mladý muž jde se svou matkou ke vchodu, jenž vede na hřbitov. 


               OBRAZ 003 - EXT. PD

               Záběr na vchod. Oba procházejí a povídají si.


               OBRAZ 004 - EXT. PD

               Záběr ze zadu. Petr se při chůzi z profilu natočí ke kameře a
               je tváří tvář natočen k matce.

                                   PETR
                         Ale mami, co ti na Verče pořád
                         vadí?


               OBRAZ 005 - EXT. PD

               Střídání záběrů ze předu na Petrovu matku a na Petra.

                                   MATKA
                         Vždyť je hrozná, vůbec se o tebe
                         nestará! Místo aby ti pomohla s
                         domácností, tak si odjede na tábor!
                         Umí vůbec vařit?

                                   PETR
                         Ale ano, umí. Za pár dnů se má
                         vrátit. Dělá tam oddílovou vedoucí,
                         má hrozně ráda děti... Nevím, co
                         pořád proti ní máš!

                                   MATKA
                         Nebuď drzej! A proč tam nejela s
                         tebou? Ty sis teda nešel ženskou!
                         Tvoje smůla, neměl jsi ode mě
                         odcházet. 
                             (poklesle)
                         Teď jsem na všechno sama... 
                             (odmlčí se)


               OBRAZ 006 - EXT. C

               Záběr z dálky a ze zadu. Matka s Petrem zajde za obraz.


               OBRAZ 007 - EXT. C 

               Matka s Petrem mlčky přejde k jednomu hrobu.


               OBRAZ 008 - EXT. PD

               Záběr na matku s Petrem.

                                   MATKA
                         Já na svoji matku nedala nikdy
                         dopustit a dokonce i teď, když už
                         je chuděra po smrti...
                             (zadívá se smutně na hrob)


               OBRAZ 009 - EXT. PD

               Záběr na hrob.


               OBRAZ 010 - EXT. PD

               Záběr ze předu na matku s Petrem.

                                   MATKA
                         Chodím sem každý den! 
                             (pohrdavě)
                         Jestli pak ty někdy přijdeš na můj
                         hrob.

                                   PETR
                             (mlčí a kouká upřeně do
                              země)

                                   MATKA
                             (překvapeně)
                         Já věděla, že jsem na něco
                         zapomněla! Nevzala jsem kytky, to
                         jsem tomu dala! Přeci tu nebude mít
                         prázdnou vázu.


               OBRAZ 011 - EXT. D

               Záběr na vázu na hrobě.


               OBRAZ 012 - EXT. PD

               Záběr ze předu na Petra a potom na matku.

                                   PETR
                         Já bych myslím o nějakých kytkách
                         věděl. Co vím, tak kousek sem -
                         do lesa, kvetou růže, mám nějaké
                         natrhat?

                                   MATKA
                         Pořád lepší něco než nic. Tak běž,
                         ale ať jsi hned zpátky! Já zatím
                         vytrhám plevel.


               OBRAZ 013 - EXT. C

               Záběr zdálky zezadu na Petra a matku. Matka vytrhává plevel z
               hrobu a Petr jde do lesa. Kamera sleduje Petra.


               OBRAZ 014 - EXT. PC

               Záběr ze zadu. Petr jde lesní cestou, naproti leží staré
               hroby.


               OBRAZ 015 - EXT. C

               Hroby z Petrova pohledu. Kamera se lehce kymácí - Petrova
               chůze.


               OBRAZ 016 - EXT. PD

               Záběr ze předu na Petra. Ten se rozhlíží a hledá růže.

                                   PETR
                         Hmmm... Tak nic no, už tady
                         nerostou.

               Chce odejít, když v tom si něčeho všimne.

                                   PETR
                         Co má být tohle?


               OBRAZ 017 - EXT. PD

               Záběr z Petrovo pohledu na opuštěný trávou zarostlý hrob.
               Kamera plynule zoomuje na náhrobek, na kterém stojí dřevěná
               soška.


               OBRAZ 018 - EXT. D 

               Kamera udělá detail sošky.
                             (Ozve se zvukový motiv sošky)


               OBRAZ 019 - EXT. D

               Záběr na Petrovo udivený obličej.


               OBRAZ 020 - EXT. C

               Petr jde k tomu hrobu. Celkový záběr zezadu na všechny hroby.
               Potom menší zoom na hrob a na Petra.


               OBRAZ 021 - EXT. PC 

               Záběr z boku. Petr bere sošku do ruky.


               OBRAZ 022 - EXT. PD

               Záběr ze předu, Petr si v ruce prohlíží sošku. Nechápe, kde
               se tam ta soška vzala. Zalíbí se mu. Rozhlídne se po okolí a
               potom si ji nenápadně začne strkat do kapsy.


               OBRAZ 023 - EXT. D 

               Záběr ruky co strká sošku do kapsy.


               OBRAZ 024 - EXT. PD

               Petr se rychlou chůzí snaží dohnat matku.


               OBRAZ 025 - EXT. PD

               Záběr na opuštěný hrob bez sošky.
                             (Zvukový motiv sošky se 
                              vygraduje a utne)


               OBRAZ 026 - EXT. C 

               Záběr z dálky zezadu. Petr se vrací k matce. Gestikuluje, že
               žádné květiny tam nenašel.

               SCÉNA 02. NÁVRAT DOMU
 
 
               OBRAZ 027 - EXT. C
 
               Je k večeru. Matka jde s Petrem městem a zastaví se na
               autobusové zastávce.
 
 
               OBRAZ 028 - EXT. PD 
 
               Záběr ze předu. Petr mluví k matce.
 
                                   PETR
                         Tak já už pojedu domu.
 
                                   MATKA
                             (starostlivě upravuje
                              Petra, zapíná mu knoflík
                              na košili a očisťuje mu
                              límec)
                         Tak se v těch Teplicích měj hezky a
                         zase se někdy zastav.
                             (políbí Petra na čelo a
                              drží ho za ruce)
 
 
               OBRAZ 029 - EXE. C
 
               Autobus přijíždí k zastávce.
 
 
               OBRAZ 030 - EXT. PD
 
               Záběr z boku na Petra s matkou. Petr se odtrhne od matky.
 
 
               OBRAZ 031 - EXT. PD
 
               Petr nastupuje do autobusu.
 
 
               OBRAZ 032 - IN. PD-C 
 
               Petr kouká z okna. Matka mu zamává a on jí pozdrav opětuje.
               Pak pozoruje odcházející matku.
 
 
               OBRAZ 033 - IN. PD 
                             (spustí se úvodní hudba a
                              filmové titulky)
 
               Záběr zboku na Petra. Autobus je v pohybu. Petr si sahá do
               kapsy, nahmatá sošku a povytáhne ji z kapsy.
 
 
               OBRAZ 034 - IN. D
 
               Záběr na povytaženou sošku.
 
 
               OBRAZ 035 - IN. PD
 
               Autobus zastavuje a Petr vystupuje ven.
                             (skončí úvodní titulky)

[ nahoru ]


 

 

Rudysoft © 2004